|
Srbsko a Černá hora
8 dní, sobota 4. až sobota 11.7.2020
Po prvním výletu přes Rakouské Alpy na Grossglockner jsem měl s přítelkyní podruhé týden dovolené a tak jsem plánoval, kam pojedeme. Domluvili jsme se ještě se Zdeňkem a Lenkou, že bychom jeli společně na víkend Slovensko a my pak pokračovali dál. Nakonec jsme kvůli práci vyjeli až v sobotu ráno. Ve čtvrtek jsme si nachystali věci a v pátek jsem to nabalil do motorky.
1.den, sobota 4.7.2020
Kolem osmé jsme vyjeli a o půl deváté byli ve Frýdlantě (n.O.). Za Ostravici si ještě Lenka nabrala benzín a jeli jsme klasicky na Slovensko, kolem Šance a přes Bumbálku a Makov do Bytče. Tam jsme se zastavili na kopečkovou zmrzlinu. Od Povážské Bystrice po Ilavu jsme to vzali po dálnici a tam jsme odbočili na Strážovské vrchy. V sedle Hómolka jsme zastavili u bufetu Partizán a zašli se podívat na blízký památník SNP.
Cestu dál jsme si zpestřili přejetím hráze přehrady Nitranské Rudno, kde bylo u kempu docela dost lidí na lodičkách nebo na šlapadlech. O kousek dál, jak se schází cesta 574 s 9, je hospoda a Motel Dolina. Bylo už poledne, tak jsem se tu zastavili na oběd. Ke stolu si k nám přisedli ještě další dva motorkáři na endurech DR650, kteří se vraceli z Ruska, z Kavkazu, kde zkoušeli projet různé, i bahnité cesty, což se jim někdy nedařilo a museli se vracet. Prostě bahňáci.
Po obědě jsme jeli dál, přes Nováky na jih. Tam jsem Zdeňkovi ukazoval odbočku na termální koupaliště Chalmová, kde jsme jednou byli a kde se mu tak "líbilo" :-D Vypadalo to tam jako koryto pro hrochy v ZOO :-) Teď jsme pokračovali dál, přes kopec na Žarnovicu, podél Hronu do Tlmaču, kde jsme viděli kolem řeky dost rybářů. Začal jsem se dívat po nějakém místě, kde bychom se vykoupali. V mapě jsem našel, že je poblíž přehrada Bátovce. Tak jsme tam jeli, projeli kolem ní ze všech stran, ale nakonec tam nezůstali. Jen jsem tam rychle skočil do vody a osvěžil se.
Další vodní plochu jsem v mapě zahlídl poblíž hradu Bzovík, u malé vesnice Kozí Vrbovok. Tam se bohužel nedalo koupat a ještě tam navíc Lenka spadla, takže to byla zbytečná zajížďka. Jeli jsme proto dál, na hlavní cestu č.75 a po ní směrem k Lučenci s tím, že bychom dojeli k přehradě Ružiná. Tam jsem už jednou byl a bral jsem ji jako jistotu. Cesta moc rychle neubíhala a slunko se už chystalo zapadat, tak jsme spěchali. Na jednom místě jsem vpravo uviděl vodní plochu, zaváhal jsem, jestli zastavit. Přece jenom jsme se nechtěli zdržovat. Naštěstí ale Zdeněk s Lenkou zastavili, což se ukázalo, že bylo dobře. Přehradu Luboreč jsme objeli, bylo tam dost rybářů a zeptali jsme se, jestli tam můžeme stanovat. Dostalo se nám odpovědi, že na té veřejné pláži to není problém. Dokonce tam byly volně přístupné sprchy a wc. A perlička na závěr byla ta, že nám ti rybáři řekli, že tam jsou jen proto, že přehrada Ružiná je vypuštěná. Tak ještě, že jsme se tu zastavili :-)
Voda byla v pohodě, zaplavali jsme si, pojedli, dali si pivko a pokecali.
2.den, neděle
Ráno se rybář od vedle divil, že jsme byli večer a přes noc celkem potichu, že motorkáři přece dělají binec :-) No, nezapadáme do těch předsudků :-)
Zdeněk s Lenkou se sbalili rychleji a vyrazili směrem domů. My si ještě zaplavali a vyjeli později. Neměl jsem ještě ani přesný plán, kam vlastně na ten týden jet, napadlo mě buď Rumunsko a nebo Srbsko, kde jsem pořádně ještě více nebyl. Počasí vypadalo na další dny všelijak, tak jsem to vymyslel, že pojedeme na jih Maďarska a další den uvidíme co bude.
A tak jsme i jeli, kousek se vrátili do Veľkého Krtiše, tam odbočili na jih do Maďarska, kde se mi nepovedl vyfotit lán slunečnic, takže se tam musíme někdy vrátit :-) Budapešť jsme objeli po dálničním obchvatu M0 a po silnici č.51 pokračovali kolem Dunaje na jih. Bylo pořádné vedro, 32-34°C, tak jsem v jednom místě odbočil k Dunaji, že se vykoupeme. Tam ale bylo tolik komárů, že jsme jim raději hned ujeli. Ve městě Solt jsme odbočili na cestu 53 a dál u města Akasztó jsem z toho vedra zase začal vyhlížet nějaké koupání. Na několikátý pokus jsem našel jednu říčku s čistou vodou a s dobrým přístupem, v tom vedru pro nás naprostá oáza :-) Za řekou jsme viděli oplocenou oboru, kde za chvíli přišel jelen a další zvířata. Tak jsme se ochladili a jeli dál. V tom městě Akasztó bylo více čápích hnízd, které byly plné čápů, včetně mláďat. V jednom hnízdě jsme napočítali 4 čápy.
Dojeli jsme do města Kiskunhalas, kde jsme přímo vedle cesty viděli jezero s lavičkami a jak se tam koupou lidí, tak jsme tam také zastavili a zaplavali si.
Vyhlídli jsme si tam u vody i jedno místo na stanování, ale jak jsme se tam vrátili, bylo tam plno komárů, tak jsme jeli raději jinam. Stanovali jsme raději dál od vody. Večer jsem se díval ještě na předpovědi, za 2 dny měla přijít změna v počasí a pršet mělo jak v Rumunsku, tak i v Srbsku, ale v Srbsku méně a kratší dobu. Tak bylo rozhodnuto.
3.den, pondělí
Ráno jsme se vrátli k jezeru se znovu vykoupat. Z města jsme vyjížděli kolem 9.hodiny a to už byl celkem pařák. Jeli jsme tedy na jih, obchvatem objeli město Tompa a přijeli na hraniční přechod do Srbska. Přechod byl v pohodě. Silnice od hranice pokračuje dalším obchvatem kolem města Subotica a dál po silnici č.100 jsme pokračovali na jih. Bylo čím dál větší vedro, zase přes 30°C. Oproti Maďarsku tu v Srbsku bylo méně lesů, více polí a rozdíl byl také v zemědělské technice. Ty kombajny byly tak ze 60. a 70.let, vypadalo to tam jako v nějakém muzeu.
Na začátku města Bačka Topola jsme zahlídli přes les jezero a lidi, že se tam koupou, tak jsme v tom vedru neodolali a hned si šli zaplavat. Je tam také starý větrný mlýn a celkově se nám to místo líbilo, měli to tam čisté, udržované, všude lavičky, koše, stánky s jídlem a sociálka. Čekal bych, že by to bylo s placeným vstupem, ale tady ne. Také jsem tam nafotil labutě, jak vylezly s mladými na pláž a odehnáním lidí si udělaly respekt :-) Líbilo se nám tam tak, že bychom tam nejraději zůstali, kdybychom nepotřebovali jet dál.
Dál po trase, ve velkém městě Novi Sad jsme zašli do obchodu, do Lídlu. Jak jsme z tohoto města odjížděli přes obrovský most přes Dunaj, tak jsme přímo u řeky viděli městskou pláž s plno lidma. Silnice dál prochází přes takové menší pohoří národního parku Fruška gora, tak jsem si myslel, že by tam mohlo být další místo na koupání, ale nebylo. Až dál, na rovině u města Ruma jsem odbočil k přehradě Borkovac a tam jsme viděli lidi se koupat, tak jsme tam také vlezli. Teplota byla tady v Srbsku ještě vyšší, než den předtím v Maďarsku, teploměr nám pořád ukazoval 38°C.
Po vykoupání jsme jeli dál, roviny skončily a cesta pokračovala po zvlněné krajině, občas údolím kolem řeky a občas přes kopec. U města Valjevo jsme odbočili do zalesněného údolí řeky Gradac. Měli tam několik kaváren přímo s posezením u vody. Dál od města jsem zase skočil do vody, abych se ochladil. Bylo to už navečer, tak jsem začal přemýšlet, kde budeme nocovat. Nakonec mě napadlo, že bychom mohli spát přímo v horách. V dalším pohoří jsem tak v sedle Koana odbočil vpravo a vyjel na hřeben, na jeden vrchol. Vyhlídka to byla parádní a právě při příjezdu jsme stihli západ slunce. Ale to jsme ještě netušili, co přijde ráno.
4.den, úterý
Ještě nad ránem nás vzbudil silný vítr, který dával stanu pořádně zabrat.... a to nakonec tak, že nám zlomil jednu tyčku od stanu. Naštěstí to byla ta nad vchodem, nejméně důležitá a navíc to prasklo tak šikovně na konci, takže prasklá část se dala celá vyndat a zbytek tyčky mohl zajet do trubky. Takže byla jen o 3-4cm kratší. Pro jistotu jsem tu prasklou tyčku hned vedle zpevnil izolačkou. Prostě bylo to špatně zvolené místo na spaní, přišel zlom v počasí, to ochlazení bylo doprovázené silným větrem a mělo mě to napadnout. Nebo jsem se měl podívat na jinou předpověď počasí, včetně větru.
Během zastávky na jedné benzínce začalo pršet, tak jsme z ní odjížděli už v nepromocích. Nálada v tom dešti tedy nic moc, tak jak jsem viděl v horách hospodu, zastavil jsem. Sice ještě nebylo ani 10 hodin, ale dali jsme si polévku, na zahřátí a zlepšení nálady. Měli jen jehněčí, ale byla výborná. K polévce jsme si objednali chléb, čekal jsem krajíc pro každého, ale nakonec to byl čerstvý bochník malého chleba pro každého :-) To jsou ty rizika domluvy :-) Ale nevadilo, byl tak výborný, že jeden jsme snědli hned k polévce a druhý si vzali sebou. Kromě ohřátí jsem si také chtěl udělat jasno v tom, kam vlastně jet. Původně jsem chtěl projet více Srbské hory, ale v předpovědi jsem viděl, že tu má pršet další 2 dny, tak jsem hledal nejbližší místo, kde bude líp a to vyšlo na Černou horu, u moře.
Přes Nova Varoš a Prijepolje jsme tak pokračovali k Černé hoře. Cestou přestalo pršet, silnice oschla, sundali jsme nepromoky a pokračovali k hranici. Odbavení celníky proběhlo v porhodě, zato místní psi nám nedali pokoj a jeden nás nechtěl nechat odjet. Při každém rozjezdu agresivně štěkal a vypadal, že buď hryzne mě a nebo motorku.... dalo to zabrat a chvíli to trvalo, než jsme mu ujeli.
Vjeli jsme tak do Černé hory a opravdu, skalnaté hory jsou tu více černé, než světlé, takže jméno tohoto státu je výstižné. Nejkratší cestou jsme jeli přes Bijelo Polje a Mojkovac na Podgoricu. Obloha se ze zatažené postupně měnila na polojasnou až jasnou, ale pro změnu zesílil vítr. U Podgorice už svítilo slunko a bylo teplo, tak jsme skočili do řeky. Také bylo později odpoledne, tak jsem dál ani nechtěl jet a místo pro stanování jsem našel na rovince, poblíž tohoto hlavního města. Důležitější pro mě bylo najít místo v závětří, což se povedlo.
5.den, středa
Silnice nejdříve vede po hrází Skadarského jezera a následně přichází k horám, kde je vesnička Virparzar, ve které kotví hodně malých lodí. Většinou jsou to výletní, ale v tomto roce tam bylo prázdno. K moři se dá dojet buď tunelem a nebo po silnici přes hory, pokaždé jsem si vybral trasu přes hory, i teď. Z té horské silnice tam jsou pěkné výhledy, ať už na jezero, tak hlavně na moře. Cestou v těchto horách jsme ještě potkali místního motorkáře, který nás vyfotil a postěžoval si, že mají zákaz vyjet ze země a on tak nemůže nikam cestovat. O kus dál jsme projížděli na cestě stádem krav a pak už to přišlo, první krásný výhled na nekonečné moře.
Sjeli jsme dolů k moři, tam je Petrovac na Moru a jeli jsme dál po pobřeží. Na pár vyhlídkách jsme zastavili a kochali se výhledem. Každý pozná ostrůvek Sveti Stefan, nebo spíš je to poloostrov spojený hrází s pevninou. Přímo k pláži jsem sjel o kousek dál, v Pržně. Jmenuje se to tu stejně, jako vesnice poblíž Frýdku Místku. Pláž byla skoro prázdná a voda v moři parádně průhledná. Na pobřeží byla většina kaváren a stánků zavřená, počet lidí tu byl asi jen 10 a asi to byli místní.
Po koupání jsme si zajeli pojíst do Budvy. Dál jsme jeli po silnici s pěkným výhledem na další pláže. Ty byly také prázdné. Pokračovali jsme dál, do sedla nad město a záliv Kotor. Vyjeli jsme i pár serpentin, pro hezčí výhled na záliv.
Vrátili jsme se dolů, projeli město Kotor a jeli po pobřeží celého Kotorského zálivu a pak i Risanského zálivu. Tam jsme se zase koupali, byli jsme tam na pláži úplně sami. Bylo to takové opuštěné. Ale voda skvělá, čistá, průhledná. Rozloučili jsme se mořem a jeli po hlavní silnici směrem k městu Nikšić. Krajina se postupně měnila, od skalnaté kamenité, po zemědělsky obdělávanou a až třeba zarostlou lesem. Před Nikšićem byl krásný výhled na jedno z jezer. Vlastně je to přehrada.
Byl už předvečer, tak jsem k ní sjel. Dalo by se tam stanovat, jen tam byly prudké a skalnaté svahy do vody, s horším přístupem, tak jsme se zajeli podívat ještě k té druhé přehradě a tam to bylo lepší. Našel jsem parádní místo, k vodě jsme to měli jen kousek. Stanovali jsme tak u malého zálivu a hned kousek od břehu měli malý ostrůvek se stromem. No prostě romantika :-)
6.den, čtvrtek
Předpověď počasí na dnešní den byla skvělá a za to jsem byl moc rád, protože jsem měl v plánu zajet do Národního parku Durmitor. Ráno jsme zajeli ještě nakoupit do Nikšiće a pak už po M-3 a M-6 jeli do města Žabljak. Cestou jsme ještě projeli městečko Šavnik, kde to vybízelo ke koupání, řeka tam vypadala jako koupaliště a dále jsme viděli plno krásných míst, např. skálu s usazeninami ve tvaru Z, jako Zoro mstitel :-) a nebo u jezírka dál to, jak vítr pěkně vytvářel ve vysoké trávě vlny...
Dojeli jsme do Žabljaku, které je turistickým centrem této oblasti. NP Durmitor jsem si již projel před rokem a teď jsem to chtěl vzít jinak. Ze Žebljaku jsme jeli přímo na západ, po té menší úzké silnici, která stoupá nad sjezdovku. Stoupá výš a výš, takže ze Žabljaku 1430 m.n.m. vystoupá do výšky 1940 m.n.m. Poblíž kopce Veliký Štuoc je přímo z cesty parádní výhled severním směrem, na kaňon a nebo údolí řeky Tary. Líbilo se nám tady tak, že jsme tu poobědvali. Vlastně to bylo nejvýše položené místo celého výletu.
Krásné výhledy jedním směrem byly vystřídány krásnými výhledy jiným směrem. Dál jsme projeli nějakou vesničkou a klesali do údolí, kde mělo být horské jezero. To ale bylo vyschlé. Naštěstí tam byl alespoň pramen, voda stříkala rovnou ze skály, tak v tom vedru to osvěžení přišlo vhod. O další kus dál, na křižovatce turistických tras jsme si zas pochutnali na jahodách. Odbočili jsme vlevo do Trsy. Od tohoto místa jsme jeli zase zpátky k Žabljaku, po hezčí asfaltové silnici a také přes ten nejkrásnější úsek, kde jsou ty největší skálnaté hory. Cestou bylo několik usedlostí, u jedné i sekali trávu kosami, jako za starých časů. Turisté tu ale prakticky nebyli, poktali jsme jen pár jednotlivců. O kousek dál jsme zase předjížděli krávy. Další se pásly dál, přímo pod tou pruhovanou horou, což by měl být Prutaš.
Dál jsme projeli kolem stáda ovcí a v jednom dolíku jsme viděli několik koní, jak stojí ve vodě, v malém jezírku. Pak se nám ukázal výhled na další známý kopec, dvouvrchol. Tady také projížděl jeden samostatný motorkář a když jsem u něj viděl značku CZ, zavolal jsem na něj. Vrátil se a chvíli jsme pokecali. Přijel tu přes Chorvatsko a divil se, že jsme jeli přes Srbsko, že nás pustili a jestli nás pustí zpátky. Každý den jsem sledoval semafor zemí a tyto země byly pro nás pořád zelené a to jak z našeho pohledu, tak i z jejich pohledu vůči nám. Takže jsem v tom nic špatného neviděl. Než odjel, tak nás ještě vyfotil.
Silnice se dál kroutí velkým údolím. V půlce je druhý ze dvou foto rámů, kde se lidé fotí tak, aby za sebou měli ty dva vrcholy. Silnice pokračuje dál, až do sedla, které je vedle těch dvou vrcholů. To sedlo se jmenuje Sedlo :-) a je ve výšce 1907 m.n.m.
Z tohoto sedla už silnice klesá dolů do údolí a napojuje se na hlavní silnici do Žabljaku, po které jsme dnes už jeli. Žabljak jsme tentokrát projeli a pokračovali dál, do údolí řeky Tara, kde je historický Djurdjevićův most z roku 1940, postavený ve své době unikátní obloukovou železobetonovou konstrukcí. Vlastně ve své době patřil mezi nejmodernější mosty v Evropě.
Celý dnešní den jsem byl spokojen, jak nám to počasí parádně vyšlo. Dormitor jsem bral jako vrchol celého výletu a jo, bylo to tak. Už mi bylo i jedno, kam dnes dojedeme, ale na druhou stranu jsem si říkal, proč se ten motorkář divil, že nás pustili přes Srbsko. Tak jsem si řekl, že by bylo dobré ještě překročit hranici, kdyby se něco další den změnilo. Projeli jsme kolem města Pljevlja, dojeli na hranici a bez problému ji projeli. U města Kolovrat vedle Prijepolje jsem se ještě za světla snažil najít nějaké místo pro stanování, ale nepovedlo se. Jeli jsme tedy dál a pořádně zatměli. Silnice tam vede často v hlubokém údolí, v lesích, měsíc nesvítil, tak byla totální tma. Až za přehradou Zlatarsko jezero se krajina trochu rozprostřela, odbočil jsem vlevo a na horizontu jsem našel pěkné travnaté místo pro stan.
7.den, pátek
Nechtěl jsem to Srbsko zpátky jen tak projet, jet po stejné silnici jak jsme přijeli, tak jsem si při pohledu do mapy vymyslel trasu údolím kolem řeky Driny, kde Srbsko sousedí s Bosnou a Hercegovinou. Jeli jsme tedy do města Uzice, tam nakoupili a odbočili vlevo, abychom dojeli k řece Drina. Cesta kolem ní ubíhala a dlouho jsem neviděl místo, kde by se dalo odbočit k řece a vykoupat se. Až u města Ljubovia, kde bylo několik lidí u řeky a další tam ještě přicházeli. Vykoupali jsme se a zajeli také do toho malého městečka. Měli tu i masnu "Butik mesa", kde jsme si koupili hamburgery z čerstvého masa.
Jeli jsme dál. Kolem řeky se to ještě dalo, ale jak jsme vyjeli z hor, zase začal pořádný pařák a silnice mezi městy Loznica a Šabac vedla přes řadu městeček a vesnic a vleklo se to tam fakt dlouho. U města Šabac jsme najeli na stejnou silnici, po které jsme předtím přijeli. Začal jsem počítat, jestli bychom to stihli k tomu pěknému jezeru na severu Srbska u města Bačka Topola. Mobil mi ukázal 140 km a 2,5 hodiny, tak jsme jeli. Nakonec to vyšlo tak akorát, na místo jsme přijeli právě, když zapadalo slunce :-) Vykoupali jsme se, povečeřeli, postavili stan a šli spát. Kolem nás tam těch stanů bylo víc.
8.den, sobota
Poslední den nebyl jen návrat, ale také nečekaný přechod z pařáku do zimy. Ráno jsme vstali sami od sebe dost brzo, využili jsme toho, sbalili stan a rozjeli se už v 6 hodin. Cesta tam ubíhá po rovinkách rychle, už 6,35 jsme byli na hranici. Opět chvíle napětí, jestli nebude problém, ale projeli jsme zase v pohodě. A rychle jsme pokračovali i dál, celým Maďarskem na sever. Soltvadkert, Solt a na druhou stranu Dunaje. Cesta ubíhala rychle, ale také bylo pořádné vedro 32-34°C, proto jsme před Székesfehérvárem odbočili k jezeru Velence. Tam se mi nedařil najít volný příjezd k vodě, tak jsme nakonec zajeli do jednoho kempu a zaplatili za vstup, jen abychom se mohli vykoupat. V tom vedru to bylo k nezaplacení, teploměr nám tam dokonce ukazoval přes 40°C. Přitom jsme měli zprávy z Kopřivnice, že je tam kolem 15°C, čemuž jsme v tom vedru ani nechtěli věřit. Jinak v kempu byl také sraz starých amerických aut a někteří účastníci byli oblečeni ve stylu 60.let, takže to tam bylo takové místní zpestření.
Každopádně nám to osvěžení přišlo vhod, odjížděli jsme tak v pohodě. Cestou za Székesfehérvárem jako by došlo ke změně počasí, začalo silně foukat zleva (z jihozápadu, asi z Alp) a začalo se ochlazovat. Teploměr při odjezdu ukazoval 36°C, ale dál jako by každou půlhodinu šla teplota o 2-3° dolů. Projeli jsme přes Komárno na Slovensko a cestou se přioblékli. U Šaľy začalo pršet, tak jsme si na benzínce vzali nepromoky a navíc další vrstvu oblečení. Pokračovali jsme po dálnici. Ale ochlazovalo se víc a víc, u Trenčína jsme si na benzínce dali zase polévku na zahřátí a oblékli snad všechno, co jsme měli. Nakonec bylo nejchladněji přes hory, přes Valašské Klobouky a Vsetín. Cestou k ValMezu ale přestalo pršet a možná se i o něco oteplilo. Domů jsme přijeli po tmě asi v 10 večer a to už mi teploměr neukazuje. Každopádně to byla šílená změna, z nějakých 35°C během pár hodin pod 15°C... Ale dojeli jsme v pořádku domů a to bylo hlavní :-)
Celkově se výlet povedl, nakonec nám počasí většinou přálo a užili jsme si to :-)
Parličkou ještě bylo to, že 2 dny po našem příjezdu označili Srbsko v rámci covidového semaforu červenou barvou a již se tam nedalo jen tak přijet.
 fotky - Srbsko a Černá hora v červenci 2020
trasa 3020 km
| |
|